Bourdelle Emile Antoine (1861–1929)

Herakles napínající luk, 1909

bronz, kamenný sokl, restaurováno v jednom místě

výška 65 cm, šířka 58 cm

rytá zn. Emile Antoine Bourdelle, rytá zn. Alexis Rudier fondeur Paris, ryté zn. Hekakles Archer, Herakles tue les oiseaux du Stymphale

Přiloženo čestné prohlášení majitele a dobová fotografie interiéru Jiřího Jašky s nabízenou sochou.

Sochu odlila slévárna Alexise Rudiera, francouzského litce, který pracoval vedle Antoine Bourdella také pro Augusta Rodina a další přední francouzské mistry.

Provenience: Zakoupeno z pozůstalosti sochaře, malíře a grafika Jiřího Jašky (1906-1982).

Odhadní cena 3 000 000–4 000 000 Kč.

Věhlasná socha Herakla, která byla již ve své době nadšeně přijímána kritikou i veřejností, je ukázkou Bourdellova sochařského mistrovství. Nachází se ve sbírkách mj. Metropolitního muzea v New Yorku.

Jedno z nejznámějších sochařských děl francouzského mistra Emila Antoine Bourdella, Heracles Archer vznikl v r. 1909, kdy již Bourdelle patřil k věhlasným autorům. Ve stejném roce byla shodou okolností v pražském Mánesu uspořádána Bourdellova samostatná výstava, která ovlivnila řadu českých sochařů – O. Gutfreunda, J. Mařatku, J. Štursu, nebo J. Horejce. Bourdelle, který předtím působil v ateliéru A. Rodina jako jeho asistent a spolupracoval s ním na mnoha zakázkách se osamostatnil a vymanil z Rodinova vlivu a dokázal najít vlastní styl charakteristický svou uzavřenou a soustředěnou sochařskou formou, monumentalitou a architektonickou modelací figur.

Bourdellova socha Herakles lučištník se nachází ve sbírkách Národní galerie v Praze.

Nový klasicismus v českém sochařství první poloviny 20. stol.

Během roku 1906 se v českém uměleckém prostředí začaly preferovat hodnoty odporující dřívějším zálibám v tvůrčím chaosu, expresivní malebnosti a secesní náladovosti fin de siècle. Novým ideálem se stávala forma výtvarně zdůvodněná, členěná a „architektonicky“ stavěná. V tom mladým umělcům pomáhal i umělecký spolek Mánes, který propagoval strategii přejímání moderního francouzského umění, s nímž seznamoval českou kulturní veřejnost, a to především malířskými výstavami, např. Francouzští impresionisté (1907), kterou vysoce oceňoval F. X. Šalda v úvodu ke katalogu, z našeho hlediska však především v roce 1902 výstavou sochařského díla Rodinova a v roce 1909 sochami Emila Antoina Bourdella. Od Rodina tehdy zakoupila pražská obec do veřejných sbírek sochu Kovový věk, od Bourdella portrét klasicistního malíře Jeana Augusta Dominiqua Ingrese a později, ještě v roce 1923, stát odkoupil za několik milionů korun umělecká díla do sbírky francouzského umění Národní galerie, mezi nimi i nejslavnější Bourdellovu sochu Héraklés – lučištník. Strategii přejímání nových uměleckých myšlenek upevnila Bourdellova přítomnost v Praze, jeho návštěvy v pražských ateliérech a přednáška o Rodinovi a soudobém francouzském umění. Bourdelle obdivoval české lidové umění v národopisných sbírkách a gotické umění v Kutné Hoře. Na závěr jeho pobytu napsal malíř Miloš Jiránek, že Bourdellova návštěva byla podnětem k myšlení a v mnohém ohledu i lekcí, protože Bourdelle nevystupoval jako profesor autoritativních zásad, ale jako starší druh, který „s sebou přinesl vzduch silnějšího prostředí, živějšího uměleckého světa, opojné ovzduší uměleckého dneška, na němž spolupracovati a k němuž přispěti je ctižádostí a nadějí naší generace“. Mladí skutečně dychtivě přijímali tyto podněty, zajímali se o nový plastický výraz, který zřetelně překonával metodu rodinovské modelace. Bezprostředně po Bourdellově návštěvě můžeme nalézt ohlas jeho díla v sochách Jana Štursy, který byl v době Bourdellovy návštěvy Prahy Myslbekovým asistentem na Akademii výtvarných umění a s Bourdellem navázal osobní přátelství. Vrátil se právě z Itálie, kde studoval díla antická, renesanční, Michelangelova a Donatelova, ale zajímal se i o umění egyptské a starověké. S Bourdellem se dokonce domluvil na spolupráci a na pobytu v jeho ateliéru v Paříži. K ní ovšem už nedošlo kvůli výbuchu první světové války. Bourdellovské principy pevné sochařské stavby spolu se zjednodušenou, výrazně nadsazenou modelací povrchu se pak objevují ve Štursově tvorbě několikrát: Za příklad poslouží akt tanečnice Sulamit Rahu (1910–1911), Žena s delfínem (1912–1913) a monumentální sousoší, která kdysi stávala na Hlávkově mostě v Praze a symbolizovala Práci a Humanitu (1911–1913).

Jak už bylo řečeno, v českém sochařství nový klasicismus vycházel především z francouzských vzorů. Výstava díla Emila Antoina Bourdella v Praze roku 1909 zanechala určité stopy a na jeho dílo, především na studie k pomníku Obránců (pomník mrtvým z Prusko-francouzské války v jeho rodném Montaubanu), z roku 1870–1871, které poznal v Rodinově ateliéru a kde s Bourdellem pracoval, reagoval už Josef Mařatka, mj. modelací skupiny Útisk, pro Suchardův pomník Palackého v Praze. Stejně z Bourdellova díla vycházejí i bozzeto k pomníku Santose Dumonta a podobizna Antonína Slavíčka, 1911, i když modelací povrchu se odvolávají na světelnost ještě rodinovskou. Názorový zlom od nostalgie konce století a od secesního symbolismu k novému klasicismu dokládá i Sapíkův Běžec, 1912 a bourdellovskou hlavu má ještě socha Jakuba Obrovského Vraždící Odysseus, 1934–1935. Obdivný vztah českého prostředí k Bourdellovi dokládá i fakt, že v roce 1919 navrhl Bourdelle na po- žádání československou medaili, a to na téma Svorně na stráži dobyté svobody. Rozhodující místo v českém novoklasicismu zaujal Jan Štursa. V díle Emila Antoina Bourdella viděl svůj vzor. Socha Den, 1911, vyšla již přímo z Bourdellova vzoru. Štursa si ovšem už předtím něco předpracoval, například sochou Melancholické děvče, 1906, která ho ze dne na den proslavila. V ní vyvrcholil symbolismus a syntetismus a započal přechod k vitalistickému ideálu a ke stylizaci. Důležitá byla i jeho cesta do Itálie roku 1907, kde uviděl sbírky antického, ale i egyptského sochařství.
Jaroslav Sedlář: Nový klasicismus v českém sochařství první poloviny 20. století. In: Universitas 2013,č. 3, s. 33-45.

Émile-Antoine Bourdelle (29. října 1861 v Montauban–1. října 1929 v Le Vésinet) byl francouzský sochař a malíř. Ve 13 letech nastoupil Bourdelle do dílny svého otce jako učeň. V roce 1876 byl přijat do École des Beaux-Arts v Toulouse, a v roce 1884 pokračoval jako nadějný a talentovaný umělec ve studiu na École des Beaux-Arts v Paříž. V roce 1885 získal zlatou medaili v Salonu francouzských umělců za plastiku La Première victoire d´Hannibal. To mu přineslo uznání a zájem samotného Rodina, který ho přijal jako svého asistenta. Oba umělci se velmi respektovali a pracovali na mnoha společných projektech. V roce 1895 získal pro své rodné město velmi významnou zakázku Monument aux combattants et défenseurs du Tam-et-Garonne de 1870-1871. V roce 1900 byl už Bourdelle věhlasným sochařem a v roce 1900 spolu s Rodinem a sochařem Desboisem založil sochařskou školu v Montparnassu. Bourdelle se snažil oprostit od vlivu Rodina a najít vlastní uměleckou cestu a styl. Už jeho plastika Tête d´Apollon z roku 1900 už ukazuje rozdílné myšlení obou umělců. Od roku 1905 pravidelně vystavuje v Paříži, pracuje samostatněji a v roce 1908 odchází ze studia Rodina, aby šel svou vlastní cestou. V roce 1909 začal také vyučovat na Akademii Grande Chaumiere, kde mezi jeho žáky patřili takoví velikáni jako Alberto Giacometti, Germaine Richier, Vieira da Silva či Otto Gutfreund. Jeho věhlasná plastika Héraclès archer (1910 – dnes v Metropolitním muzeu v N.Y.) byla s nadšením přijata jak kritiky, tak i veřejností a byla publikována téměř všude včetně školních učebnic pro děti. V letech 1919-1929 pracoval na mnoha zakázkách, neznámější je socha La France instalovaná před Grand Palais nebo Monument a Adam Mickiewicz či socha Johanky z Arku. V roce 1924 byl vyznamenán Rytířem řádu čestné legie.