Koblasa Jan 1932–2017

Finis terrae I., 1961

tempera, papír, dispercoll, plátno, autorská lišta, 150 × 125 cm, sign. na rubu K 61 Op 18

Pravost potvrzena PhDr. Mahulenou Nešlehovou.

Lit.: Mahulena Nešlehová, Jan Koblasa (Praha: Karolinum, 2002), s. 34.

Kromě vyjádření procesu tvoření hmoty, akcentování její tíže, hutnosti a vazkosti, jež charakterizovalo první monotypy a reliéfy, „Labyrint světa“, se v následných dílech, zejména v pérových kresbách a v barevných tuších „Černá schránka“ (1960–61), setkáváme se „zápisem“ událostí probíhajících v hmotách a v prostoru, s jejich ustavováním i rozpadem. Stopy někdejších dějů zde autor transformuje v body, barvy, čáry, shluky a prostorové útvary, jež (předně v pérových kresbách, 1960) prostupuje „wolsovsky“ nervní vibrace křehkých linek. Výraz stále probíhajícího živoucího dění, neočekávanost náhody a otevřenost procesu vzniku a zániku zachycovaly též plošné, téměř graficky pojaté obrazy cyklu „Noli tangere circulus meos“ z roku 1960. Ve snaze dotknout se podstatného volí Jan Koblasa vzápětí další přístup k vyjádření mýtu Země. Sledujeme jej v téměř magických malbách „Finis terrae“ (1961), v nichž je předchozí expresivní gesto vyvažováno duchovní soustředěností. Tajemství dávných procesů zde vyjevují už jen ostrůvky zvrásněných struktur materiální změti. Její fragmenty vynáší tentokrát na povrch potemnělý prostor, který z hlubin prozařuje a zduchovňuje vnitřní světlo tak, aby svými pablesky prostoupilo i ony zbytky někdejších hmot. K osudovému pojetí tématu lze přiřadit i malbu „Doupě“ (Uložení do hrobu) z roku 1960, připomínající sepětí člověka se zemí, život, který z jejího povrchu povstává a do níž se také navrací.