Velíšek Martin *1968

Lavička Karl–In, 2019

olej, plátno, 90 × 160 cm, sign. na rubu MARTIN VELÍŠEK „LAVIČKA KARL–IN“ 2019
„Málokdo ví, že anglické slovo chair (křeslo, židle) odvozuje svůj původ ze slova cathedral (katedrála) – přičemž i v češtině máme slovo katedra, označení pro biskupský stolec. To souvisí se skutečností, že katedrála bývala sídlem mocných, vlivných a uctívaných, místem, odkud biskup „předsedal“ své diecézi. A nepočítáme-li církevní prostředí a trůny v královských síních, v Evropě se vlastně křesla a židle až do doby renesance takřka nepoužívaly. Není náhodou, že právě během renesance – éry rozkvětu portrétní malby – se židle a křesla staly běžnější součástí života. Tato doba zrodila samotný pojem individuality. Židle tudíž není pouhým bezobsažně všedním předmětem, jak by se mohlo zdát, ale nositelem informace o tom, jak rozdílně vnímáme jednotlivé lidi; ne jako bezejmenný dav usazený v těsných řadách jako na stadionu, ale jako samostatné a odlišné osobnosti – stejně jako je odlišná i každá jednotlivá židle. Každá židle je portrétem osobitosti.“ Kristian Vistrup Madsen, ArtReview „Velíškovi ale nejde o to, aby nás „nachytal“, zmátl. Jeho cíl je jiný. Používá hyperrealistickou formu proto, aby nás vtáhl do děje, do příběhu. Jeho hyperrealismus je jazykem. Používá obraz jako slovo. Velíšek je totiž především vypravěč. Systematicky buduje příběhy. Často sofistikovaně, často s jistou dávkou humoru, úsměvně, jindy překvapivě vážně. Nesmíme se spokojit pouze s tím, že se na Velíškovy obrazy díváme, musíme o nich přemýšlet a hledat v nich. Jeho umění je uměním sv. Tomáše, který musí vidět na vlastní oči, aby mohl věřit, a který se ale zároveň musí umět dívat jinak, protože vlastně věřit chce. Tak se totiž učí vidět to, čemu rozum nechce věřit.“ Yari Vaniscotte, ředitelka výstavních projektů, DAEP, Centre Pompidou, Paříž.