SBÍRKA PhDr. JIŘÍHO HLUŠIČKY

„Při plánování výstav Moravské galerie se tedy uplatňovalo vědomí, že její sbírky nadále už nemohou být uzavřenou klenotnicí hodnot, nýbrž živým organismem, jenž stejně jako každé umělecké dílo prahne po dialogu s vnímatelem.“

Jiří Hlušička: Ještě že mám vzpomínky, Brno 2012, s. 80.

Jiří Hlušička (1929 Nový Bydžov – 2024 Brno), český historik umění, kurátor, teoretik a výtvarný kritik se zaměřením na české výtvarné umění dvacátého století spojil svoji celoživotní profesní dráhu s Moravskou galerií v Brně, kterou téměř třicet let vedl. Svým působením se významně podílel na rozvoji kulturního a uměleckého dění ve městě a přispěl řadou aktivit k mezinárodnímu renomé a kulturnímu významu Brna. Patřil k významným osobnostem české historie umění dvacátého století.

Ke svému odbornému zájmu o české výtvarné umění se Hlušička dostal prostřednictvím vlastního umělecko-řemeslného vzdělání. Původně byl vyučen typografem v tiskárně v Liberci (1947) a poté nastoupil na obor grafika na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně (1947–1951), všeobecně známé jako „šuřka“, která v poválečných letech do jisté míry suplovala vysokoškolské vzdělání a díky působení řady vynikajících pedagogů měla mimořádnou úroveň umělecko-řemeslného vzdělání. Hlušička zde získal nejen dovednosti ve výtvarné a grafické tvorbě, ale také znalosti z dějin umění, které nakonec převážily v jeho dalším studijním zaměření. V letech 1952–1957 vystudoval dějiny umění a estetiku na brněnské Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity u Alberta Kutala, Zdeňka Kudělky, Ivo Krska, Václava Richtera nebo Olega Suse na oboru estetiky. Hlušička studoval se silnou generací budoucích historiků umění nebo literátů, s nimiž udržoval přátelské i profesní vztahy během své další dráhy; byli to například Petr Spielmann, Karel Holešovský, Jaromír Zemina nebo Věra Linhartová.

Po absolvování školy pracoval Hlušička krátce jako asistent na Katedře dějin architektury a ornamentálního kreslení FAPS VUT Brno, ale již za dva roky, v roce 1959, získal v konkurzu místo přednosty obrazárny Moravského muzea v Brně. Na novém místě usiloval Hlušička především o vybudování a rozšíření sbírky českého meziválečného umění a také o získání nového prostorového zázemí obrazárny. Zásluhou Jiřího Hlušičky byla na začátku šedesátých let spojena obrazárna s tehdejším Uměleckoprůmyslovým muzeem v Brně v novou instituci spojující oblast umělecké a užité tvorby pod novým jménem Moravská galerie. V letech 1961–1989 zde vykonával funkci ředitele. Od začátku svého působení se mu podařilo zásadním způsobem rozšířit a vybudovat základ dnešních nejlepších částí sbírek galerie, které obsahují řadu zásadních malířských a sochařských děl meziválečné moderny. Umělecká díla získával se svými kolegy často ještě přímo od žijících výtvarníků, jejich rodinných příslušníků nebo z majetků významných sběratelů. Ve svých pamětech zmiňuje osobní návštěvy u Josefa Šímy v Paříži, u Jana Zrzavého, Jiřího Krohy, Linky Procházkové, Františka Foltýna, Františka Muziky, Vincence Makovského, kontakty s rodinou Otto Gutfreunda, Josefa Čapka, Emila Fillly, Rudolfa Kremličky a řady dalších.

Během Hlušičkova působení byla v Moravské galerii založena dnes unikátní fotografická sbírka (jíž se ve své profesní dráze věnoval dlouholetý kurátor a zaměstnanec Moravské galerie Antonín Dufek) a byla založena tradice mezinárodního Bienále užité grafiky, jehož vznik podnítil v roce 1964 grafik Jan Rajlich. Jiří Hlušička působil až do roku 1989 jako jeho generální ředitel. Brno získalo díky Bienále mezinárodní renomé jako město designu, kde se prezentují výsledky současného přístupu ke grafickému designu z celého světa.

Jiří Hlušička koncipoval program galerie a připravil zde četné výstavy českého a československého moderního umění. Vedle svého zaměření na meziválečnou modernu sledoval Hlušička také aktuální umělecké projevy a pravidelně navštěvoval ateliéry umělců, například Mikuláše Medka, Jiřího Johna a Adrieny Šimotové, Vlasty Prachatické a Stanislava Kolíbala, Františka Ronovského a také řady brněnských výtvarníků např. Vladimíra Drápala, Petra Skácela, Jánuše Kubíčka, Bohumíra Matala, Bohdana Lacinu a řadu dalších. Spolupracoval s řadou dalších galerijních institucí v tehdejším Československu, pravidelně s Národní galerií v Praze, díky přátelským vztahům s tehdejším ředitelem Jiřím Kotalíkem. Od sedmdesátých let průběžně přednášel dějiny umění na JAMU a Semináři dějin umění FFMU v Brně. Byl členem umělecké rady Ministerstva kultury (1970–1973), vědeckých rad Národní galerie v Praze a Slovenské národní galerie v Bratislavě. Napsal a publikoval řadu uměleckohistorických publikací a uměleckých monografií, např: Vincenc Makovský, Odeon 1979, František Foltýn, Odeon 1982, Michal Ranný, Odeon 1997, Emil Filla, Brno 2003, nebo České moderní malířství v Moravské galerii v Brně (1920–1950), Brno 1989, The Hascoe Collection of Czech, Modern Art, Prague 2004.

Průběžně se také věnoval vlastní tvůrčí fotografické práci.

SBÍRKA PhDr. EVY PETROVÉ

Eva Petrová (1930 Praha–2011 Praha) byla významnou českou historičkou umění, výtvarnou kritičkou, publicistkou, básnířkou a sběratelkou. Ve svém životě propojila svět výtvarného umění, poezie a kulturní reflexe do jedinečné osobní syntézy. Patřila mezi nejvlivnější kulturní osobnosti poválečného Československa.

Studovala dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po studiích působila jako vědecká pracovnice Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. V období normalizace přešla do svobodného povolání, kde se věnovala výstavní činnosti, psaní a kreslení. Byla předsedkyní výtvarného odboru Umělecké besedy, členkou Sdružení českých umělců grafiků Hollar, PEN klubu a Mezinárodní asociace výtvarných kritiků AICA.

Jako publicistka a kritička přispívala do odborných i literárních časopisů, například Umění, Výtvarné umění, Ateliér, Výtvarná práce, Literární noviny nebo Kámen. Ve svých textech se zaměřovala na vývoj českého i evropského moderního umění, často se zvláštním důrazem na expresivitu, výtvarnou imaginaci a společenský kontext. Mezi její klíčové odborné publikace patří například monografie Max Ernst (1965), sborník Dvě století české karikatury, publikace Výstavy v čase proměn (2009) a katalog Umělecká beseda 1863–2003. Kromě teoretické činnosti se věnovala i literatuře. Její básně byly prolnuté výtvarnou obrazností a filozofickým rozměrem, často inspirované uměleckými díly nebo dějinami kultury.

Eva Petrová zůstává i po své smrti významnou postavou české kultury – jako zprostředkovatelka umění, literatury a kulturní paměti. Svou prací pomáhala formovat povědomí o českém výtvarném umění 20. století a kulturním dědictví, které nás dodnes oslovuje.

Petrová po celý život nejen analyzovala a komentovala výtvarné umění, ale také jej sama sbírala. Sbírka byla zároveň osobní výpovědí o jejím vztahu k umění a o kulturním prostředí, v němž žila.

Významná část její osobní sbírky se stala základem výstavy Mozaika drobných radostí, uspořádané v roce 2016 v Alšově jihočeské galerii v Českých Budějovicích. Tato sbírka zahrnovala díla českých výtvarníků, s nimiž ji často pojilo přátelství a vzájemná inspirace – například František Gross, Jan Smetana, František Hudeček, Milan Grygar, Libor Fára nebo František Hodonský.

Další část sbírky je představena v této aukci.