Odborně restaurováno.
Ve druhé polovině osmdesátých let, kdy se Michal Gabriel stal jedním
ze zakládajících členů postmoderně orientované skupiny Tvrdohlaví, se
utvářela základní orientace autorovy sochařské tvorby. Jejími základními
tématy se stala lidská nebo zvířecí postava, k nimž v této době nacházel
předobrazy v archaické a mytologické obraznosti. Jedním z důležitých
námětů té doby se staly motivy spojené se starověkou egyptskou
kulturou, v níž byly lidské a zvířecí postavy spojovány do jediné
bytosti. Sochy Egypťanky (1986) z lipového dřeva nebo ptakolidských
postav (1985–1987) patří mezi důležitá díla tohoto období. Ve stejné
době vznikala také série kreslených pastelů a akvarelů, zachycující
zjednodušené architektonické stavby pyramid, věží nebo labyrintů,
související se sochařským tématem, ale realizovaných výhradně v kresbě
jako finálním médiu.
V osmdesátých a devadesátých letech zkoušel Gabriel různé vlastnosti
netradičních sochařských materiálů od laminátu, drátu a papíru,
polyesteru, ale také klasického dřeva a hlíny. V roce 1992 vytvořil, pro
svoji práci poměrně netypickou, sérii tzv. Krabiček, drobných objektů
z průhledného plexiskla, do nichž umisťoval nejrůznější nalezené
předměty a materiály nebo přírodniny. Krabičky jsou koncipované
jako prostorové objekty, které nelze přehlédnout z jednoho úhlu
pohledu a je tedy nutné je obracet, otáčet a prohlížet je ze všech
stran. Ludvík Hlaváček vnímá jejich význam v „napětí mezi identitou
osobního prožitku a prožitkovou ‚nezakotveností‘ jazykových systémů“.
V dalším období, po roce 2000, si Gabriel osvojil unikátní technologii
polyesterových soch se zalitými vlašskými skořápkami, které vytvářely
na povrchu jedinečnou plastickou strukturu. V této době již Gabriel
směřoval k uchopení základních a nadčasových témat s figurálními
a zvířecími postavami, často realizovanými v bronzu, které vznikaly pro
konkrétní místa ve veřejném prostoru.
