13 Otakar Kubín 1883 – 1969 Podobizna dámy

Předložený obraz „Podobizna dámy“ je autentickým, na výsost typickým, delikátně neoklasicistním dílem Otakara Kubína – Coubine, autora, který je spolu s Rudolfem Kremličkou nejvýraznějším představitelem českého moderního klasicismu. Jeho postavení bylo však specifické v tom, že od roku 1912 žil ve Francii a dosáhl světové proslulosti. V rámci hnutí poválečného „návratu k řádu“ se stal doslova konkurentem Pabla Picassa. Není divu, že renomovaný obchodník s obrazy Adolphe Basler s ním ihned uzavřel smlouvu. Ohlas Coubinových výstavních úspěchů na konci desátých a počátku dvacátých let se donesl do Německa, kde tisk konstatoval, že „Picasso se vrátil k Ingresovi a asi padesát malířů seskupených okolo něho se projevilo jako znamenití kreslíři (…) mezi nimi jsme viděli Coubina, hlavně citovostí vynikající kresby“, a samozřejmě také do autorových rodných Čech. Bylo to zejména díky činorodosti Otto Gutfreunda, který s Baslerem vyjednal velkou zápůjčku Coubinových obrazů, že se roku 1923 uskutečnila v SVU Mánes autorova první souborná poválečná výstava. V roce 1932 se Coubine představil v Galerii Vaněk v Brně a o dva roky později se pak konala jeho významná souborná výstava uspořádaná Uměleckou besedou v Obecním domě v Praze, kde předložené dílo bylo také prezentováno.

Přestože Coubine v očích nejširší veřejnosti proslul především jako malíř provensálských krajin, rozhodující úlohu v jeho uměleckém vývoji mělo figurální téma. Zpodobení lidské postavy bylo pro něj – dle jeho vlastních slov – povznášejícím, přímo posvátným úkolem. Jeho výtvarné školení probíhalo výhradně u figuralistů: nejprve sochařská škola v Hořicích, pak přijímací zkouška na Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka a studium malířství u V. Hynaise a H. Schwaigera. V tématu lidské figury se odehrávala i proměna jeho výtvarného stylu z kuboexpresionismu ke klasicismu: je zajímavé, že hieratičnost a statičnost tohoto námětu byla hybným motorem, který autora podněcoval k hledání formálních složek výrazu odpovídajících jeho duševnímu založení a lidskému temperamentu.

Klasické téma podobizny nebylo u Coubina příliš časté, neboť autor vždy cílil spíše k typičnosti. Jak uvádí Jiří Siblík, portréty jsou „výjimkou z pravidla“ – tedy vzácné. Lidská tvář, stejně jako postava, byla Coubinovi záminkou pro vtělení znaků svého výtvarného stylu do věrně zachycených rysů modelu. K portrétované osobě přistupoval maximálně distingovaně – nepřekračoval pomyslnou sféru soukromí, veškerou smyslovou a citovou zkušenost vyjadřoval jen velmi ušlechtilou malbou.

Posuzované plátno komorního formátu, ztvárňující bustu ženy velmi jemných rysů, s dobově módním krátkým sestřihem a v „štramáckém“ kloboučku, je prodchnuto neokázalou vznešeností. Ženinu tvář tu ovládá vyrovnaná moudrost a hluboký klid. Zvýrazněná červeň ženiných rtů sofistikovaně kontrastuje s modrým odstínem šatů či blůzky, zatímco pozadí je distingovaně drženo v delikátní corotovské šedi. Dáma je svým pohledem odvrácena od malíře a tedy i od diváka, existující sama pro sebe, ztvárněná přesně dle Coubinovy představy jako „světice (…) pozemského mystéria“. M. Sauvage, 1928

PhDr. Rea Michalová, Ph. D.

historička umění a kurátorka