23 Vincenc Makovský 1900 – 1966 Hlava III, 1929

Posuzovaná bronzová plastika „Hlava III“ je autentickým, velmi vzácným, vrcholně avantgardním a v průběhu autorova klíčového francouzského pobytu vzniklým dílem Vincence Makovského, jednoho z nejvýraznějších představitelů české sochařské meziválečné generace, jehož tvorba reagovala na nejaktuálnější evropské podněty. Rodák z Nového Města na Moravě, Vincenc Makovský, zprvu toužil stát se malířem a v roce 1919 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze k J.Obrovskému a K. Krattnerovi. Pro názorové neshody nakonec zakotvil v sochařském ateliéru Jana Štursy (po jeho smrti dokončil studia roku 1926 u Bohumila Kafky). Přes všechen respekt ke svému profesorovi, pocházejícímu taktéž z Nového Města na Moravě, našel hlavní inspiraci přímo v centru avantgardního hnutí, v Paříži, kde v letech 1926–1930 pobýval na stipendiu francouzské vlády společně se sochařkou Hanou Wichterlovou. Školil se tam, podobně jako dříve Otto Gutfreund, v ateliéru slavného E. A. Bourdella. Také pod vlivem poznání soudobé tvorby Henri Laurense, Alexandra Archipenka, Jacquese Lipchitze, ale především Constantina Brâncușiho dospěl k ojedinělému tvarovému elementarismu („Hlava – vejce“, 1926 – 1927), až brutalismu („Hlava – přilba“, 1926 – 1927). Makovského radikalismus, konvenující jeho psychickému založení, vyústil po návratu domů do asambláží vytvořených z antisochařských materiálů. Rys tohoto záměrného „barbarství“, chápaného jako život obnovující síla, ho dovedl k surrealismu („Dívčí sen“, 1932–1934; „Žena s vázou“, 1934). Roku 1934 se Vincenc Makovský jako jediný sochař stává členem uzavřeného společenství Skupiny surrealistů v Československu, aby z ní byl o dva roky později nekompromisním verdiktem Karla Teigeho vyloučen, a to z důvodu účasti na štukatérské výzdobě při oficiální návštěvě rumunského krále Karola v Praze. Jistým však je, že se v polovině třicátých let od surrealismu odklání, aby se ve svém dalším díle „utkal“ s problematikou klasického ideálu. Vedle vlastní tvorby spojil Makovský svůj profesní život s pedagogickou činností, ve válečných letech 1939–1945 se podílel na vzniku Školy umění ve Zlíně. Vytvářel tam konstruktivistické plastiky strojů, a stal se tak v podstatě prvním průmyslovým designérem u nás. V roce 1945 byl jmenován docentem na Vysoké škole technické v Brně, o sedm let později získal profesuru na Akademii výtvarných umění v Praze.

Předložené dílo „Hlava III“ patří nesporně mezi Makovského galerijní, nejavantgardněji koncipované plastiky. Sochař přijel na stipendijní pobyt do „Mekky umění“, Paříže, na podzim roku 1926. Dle daných studijních povinností se ohlásil u pověřeného profesora Františka Kupky v Rue Lemaître v Puteaux, kde také později navštěvoval jeho přednáškový kurs s názvem „Duch Francie ve výtvarném umění, literatuře a hudbě“.

V únoru 1927 Kupka vystavil Makovskému potvrzení o studiu a navštěvování uvedeného přednáškového cyklu, potvrzení, které se také nacházelo ve sbírce Jiřího Hlušičky.Paříž byla pro Vincence Makovského natolik

inspirativní, že si svůj pobyt po skončení jednoročního stipendia navzdory výrazným existenčním problémům prodloužil až do roku 1930. Roku 1929 vzniká předložené dílo „Hlava III“. Tuto práci lze, spolu se dvěma protějšky, „Hlavou I“ / Hlavou – vejcem/(1926–1927) a „Hlavou II /Hlavou– přilbou/ (1926–1927), a rozměrným vysokým reliéfem „Ležící žena“ (1929–1930), označit za nejvýznamnější výdobytky autorova pařížského pobytu.

„Hlava III“ patří do řady nejpozoruhodnějších kreací, k nimž české sochařství konce dvacátých let dospělo. Vincenc Makovský zde vyšel variačně z tématu hlavy, avšak svým výsledkem došel v kontextu tehdejší sochařské tvorby k něčemu zcela neobvyklému. Integritu abstrahované, nepopisně vymodelované hlavy rozrušil dvěma výraznými zásahy v oblasti nosu a oka. Jestliže „Hlava I“ a „Hlava II“ byly svým pojetím ještě minimalističtější, více brâncușiovské, posuzovaná „Hlava III“ popřela neméně radikálně konvenci klasicky modelovaného a portrétního sochařství. Je to shodný výrazový brutalismus, jehož novátorský význam byl plně zužitkován až v druhé polovině dvacátého století.

PhDr. Rea Michalová, Ph. D.

historička umění a kurátorka