16 Jan Merta * 1952 Nora

Malíř Jan Merta se narodil roku 1952 v Šumperku v rodině evangelického faráře. Rané dětství až do třinácti let strávil v Liberci, poté v Ústí nad Labem, kde jej malíř a pedagog Jan Daniel Smetana uvedl do světa moderního umění. V letech 1968–1972 studoval v Praze na Střední odborné škole výtvarné Václava Hollara. Po maturitě se několikrát pokoušel o přijetí na Akademii výtvarných umění, ovšem vzhledem ke svému kádrovému profilu v době normalizace neuspěl. Následně prošel různými zaměstnáními, živil se jako provozní technik podniku bytového hospodářství, pracoval jako vrátný v Národní galerii, hlídač a uklízeč. Maloval spíše svátečně. Na Akademii výtvarných umění byl přijat až po deseti letech, v roce 1981. Studoval v ateliérech grafika a malíře Oldřicha Oplta a malíře a typografa Jiřího Ptáčka. Studium dokončil v roce 1987. Jestliže měl tehdy možnost věnovat se restaurátorské práci, rozhodl se pro dráhu umělce na volné noze, což se po sametové revoluci ukázalo být správnou volbou.; Jan Merta sám tvrdí, že jeho malířský projev dostal autentický směr v polovině osmdesátých let, kdy na Akademii zažil první kontroverze s profesorským sborem. Zásadní průlom znamenalo pro Mertu jeho zařazení na přelomovou a jistým způsobem bilanční výstavu „Popis jednoho zápasu“ roku 1989.

Malba Jana Merty je velmi výlučná a individuální, rozkročená mezi obhajobou tradiční malby a úvahami o hranicích umění: „Tradiční malba zatím nevyčerpala svůj potenciál, a pokud člověk zůstane člověkem, asi ho nikdy nevyčerpá. Klasická malba mě trvale oslovuje prostě tím, čím je. Ať je to Altamira nebo nejžhavější současnost. (…) Moje názory na umění jsou na jedné straně velmi stabilní a konzervativní, na druhé straně mi většina současného umění, které jsem měl možnost poznat, připadá až příliš krotká, málo radikální. Současně ovšem vnímám jeho hraniční možnosti. Totiž kam ještě může umění jít a zůstat přitom uměním a kam už nemůže, nebo dokonce nesmí, kdy uměním přestává být.“ (Jan Merta); Mertovy obrazy, kdy na některých pracuje i několik let, mají své vlastní, intimní důvody – promítá se do nich vše, co prožil, s kým se setkal, na co vzpomíná, o čem přemýšlí. Jeho dílo osciluje mezi minulostí, přítomností i nepřítomností se silnou vazbou na osobní prožitek.; Zásadní jsou pro něj i pro diváky názvy jeho obrazů, jsou součástí díla, které svým způsobem dotvářejí. Názvy obrazů vznikají s autorovou prvotní představou, výchozím nápadem, nebo se s ním proměňují v době tvoření.; Mertovo tiché, klidné, nepatetické a maximálně sugestivní dílo asociuje pojmy jako transcendence, bezčasovost, magie. Malíř se pohybuje v jakémsi meziprostoru mezi abstrakcí a realitou – i když se na jeho plátnech setkáme s konkrétními předměty (límec, dům, zvíře, skála, rouška, houba apod.), není to v příběhové, narativní rovině, ale v rovině tajemné, hned snadno neproniknutelné, jako by obrazová plocha byla skutečně hlubším prostorem, do něhož divák může svou myslí vejít.; Předložené dílo „Velká schránka“ náleží k prvnímu umělcovu závažnému výtvarnému cyklu, v němž se již plně ustálilo jeho typické významové napětí přecházející mezi věcným a symbolickým zpodobením. Jan Merta si nalezl maximálně redukovanou výtvarnou formu pracující s umístěním jednoho krajně abstrahovaného předmětu na monochromní pozadí. Volba tohoto předmětu, vyvázaného z jakýchkoli vnějších souvislostí, je determinována jak jeho osobními sklony k střídmosti a oproštěnosti, tak snahou o zachycení podstatného. „Velká schránka“ tak znázorňuje jakýsi „obal“ nebo „úkryt“, který ze „sakrálního“ středu obrazu jako by svou tíží klesl ke spodnímu kraji. Plošně cítěná schránka, vzdáleně připomínající sarkofág, pomyslně implikuje existenci vnitřního prostoru, ale nechává diváka v nejistotě, zda je otevřená či zavřená.; Zde nabízené dílo „Velká schránka“ představuje sběratelsky exkluzivní dílo, mnohokrát publikované a v literatuře zmiňované, které bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co Jan Merta v osmdesátých a devadesátých letech vytvořil.