29 Josef Wagner 1901 – 1957 Smutné jaro – skica, 1942

Ke klíčovým dílům pozdního Wagnerova díla patří figurativní socha Smutné jaro z válečného roku 1942, která navazuje na sérii alegorických soch dívčích postav z druhé poloviny třicátých let 20. století a patří k souboru sochařských prací z kamene nebo dřeva reagujících na válečné události, jako např. Umění (1938), Útisk (1944) nebo Tání (1944). J. Tomeš, autor Wagnerovy monografie, označuje dílo za Wagnerovu vrcholnou práci, za „sochu metafyzické naděje“, která přes situaci válečných let přináší nevyřčenou víru v konec válečných hrůz. Nabízená socha je skicou k monumentálnímu Pomníku popraveným a umučeným během druhé světové války umístěnému u Strašnického krematoria. Josef Wagner absolvoval v letech 1917–1921 kamenosochařskou školu v Hořicích, kde byl ovlivněn dílem barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna. V letech 1922–1926 studoval sochařství u Jana Štursy a Josefa Mařatky na Akademii výtvarných umění. Během studií i později podnikal studijní cesty do Itálie, Francie a Řecka, které měly na jeho sochařské směřování velký vliv. Od roku 1928 byl členem SVU Mánes, v letech 1938–1941 byl šéfredaktorem časopisu Volné směry. Roku 1945 byl Josef Wagner jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde učil až do roku 1957. Jeho nejvýznamnější práce vznikaly v dřevěném srubu, který si jako ateliér Wagner postavil v malebné přírodě v Podkrkonoší, v blízkosti Braunova Kuksu. V první polovině třicátých let 20. století vznikalo vrcholné dílo Josefa Wagnera, v němž byla oživena vzpomínka na návštěvu Řecka s jeho antickým dědictvím. Série sochařských torz, stojících, sedících nebo ležících fragmentů dívčího těla s draperií, patří k nejvíce abstrahovaným pracím Wagnera, jejichž měkce a hladce modelovaný povrch má vazbu k vodou omílaným kamenným valounům na kraji řek. Socha Poezie z roku 1936 má úzkou souvislost s těmito díly, ale zároveň je prvním vykročením do nového alegorického sochařského cyklu, v němž Wagner později rozvinul podobenství válečných událostí. Prvotní verze sochy vytvořená z betlémského pískovce v Kuksu nese věnování několika prokletým básníkům: Francoisi Villonovi, Karlu Hynku Máchovi, Sergeji Jeseninovi a všem, kteří padli a padnou... Kvalitu díla, v němž ležící dívka – alegorie múzy spočívá na kamenech, vyzdvihuje v dobovém tisku Josef Čapek. Plastika Poezie byla vyznamenána Velkou cenou na Světové výstavě v Paříži.