Na začátku devadesátých let patřil Jiří David k nemnoha českým
umělcům nastupující umělecké generace, který se prosadil
v mezinárodním uměleckém prostředí. V roce 1989 poprvé vystavoval
v New Yorku a v následujícím roce bylo několik jeho obrazů vybráno do
mezinárodní přehlídky Aperto na 44. benátském Bienále, připravené
významným kurátorem a teoretikem italské transavantgardy Achillo
Benito Olivou. Patřil k nim také nabízený obraz Zázrak z roku 1990
s útržkem známého křesťanského výjevu. Davidova malba měla již
v tomto období za sebou zkušenost s neoexpresivní a postmoderní
tvorbou německého a italského hnutí druhé poloviny osmdesátých
let, kdy David inicioval konfrontační setkávání pražských studentských
Konfrontací (od r. 1984) a stál u zrodu skupiny Tvrdohlaví (v roce 1987).
Jeho nové obrazy více vycházely z pocitu, který David zprostředkoval
ve svých manifestačních textech s názvem Totální distance v období
sociální vybledlosti a Skutečnost jako fragmentární věcnost, které v roce
1988 publikoval v samizdatovém sborníku Někde něco. Reagoval v nich
na vyprázdněnou situaci pozdní normalizace a pocitu ze ztráty „velkých
příběhů“. Malby mají často podobu obrazových schémat – neurčitého
monochromního prostoru, do něhož jsou vsazeny fragmenty z různých
navzájem nesouvisejících realit. Spojují malířský a kresebný záznam
zachycený formou nezúčastněného komentáře, bez morálních nebo
existenciálních postojů a symbolického jazyka. Od devadesátých let se
David věnuje také tvorbě fotografických souborů, objektů a instalací,
ale průběžně se vrací k malbě, především v posledních patnácti letech
pracuje s nejrůznějšími postupy a výrazovými prostředky, například
s kombinováním různých vrstev malby, sprejů a šablon, z nichž tvoří
mnohovrstevnatý, často abstrahovaný obrazový prostor.
