24 Jiří Sopko * 1942 Zlomené postavy

Vnitřně živá obrazová struktura, excelentní výtvarná kvalita a hloubka lidské reflexe světa jsou hodnoty, kterými Jiří Sopko zaujal přesvědčivé místo ve spektru evropské malby 2. poloviny 20. stol. Předložený obraz „Zlomené postavy“ je nadmíru reprezentativní, sběratelsky cennou a stylově vyzrálou ukázkou Sopkova charakteristického stylu, založeného na vizuální grotesce a umocněném kolorismu, z období přelomu nového milénia. Tehdy Jiří Sopko dospívá k radikálnímu výrazovému minimalismu, kdy se předmětné znaky na jeho obrazech redukují na naprosté minimum. V předloženém obraze máme před sebou neobyčejně vizuálně frapantní výjev, kdy dvě barevně kontrastní, na abstrahovaný figurální znak přeměněné postavy jsou za sebou ze stoje ohnuté k zemi. Redukce tvaru je taková, že působí, jako by byla jen záminkou ke hře s barvou. Ale čistě tak tomu není. Figura má svou existenciální platnost, není to plané schéma. U Sopka schémata ožívají. Zázračným „šémem“, který jim dává život, je barva. V pozadí, utvářeném rozlehlou plochou růžové bez valérů a pásem tří odstupňovaných odstínů modře v horní části, minimalizoval Jiří Sopko svůj slovník na řeč „čistých forem“. Odehrává se tu jen „barevná událost“, jakési „mikro drama“ barevných vztahů, jež umocňuje působivost postav v nepřirozené pozici. Figurální motiv, jež diváka nenechá na pochybách svým vypointovaným existenciálním laděním, kontrastuje s klidem a svrchovaností čisté řeči „formy“. Sopko je barvou fascinován jako tím nejtvárnějším a nejbohatším výrazovým prostředkem, který má malíř k dispozici. Používá ji jako to poslední pravdivé, co umělci zbývá, když staré symboly ztratily svou platnost. Roku 1994 prohlásil: „Když [Maurice] Denis napsal, že obraz je především plátno pokryté barvami, začalo se to umělcům zdát málo a dnes už málokdo docení, jak moc to může znamenat.“ Předložený obraz „Zlomené postavy“ je jedním ze Sopkových krásných děl, která „vypovídají o člověku bezbranně vydaném světu, bez šance poznat jeho zákony či souvislosti, o člověku, který žije beze smyslu, a přece tolik lpí na životě…“ (P. Pečinková)