18 Bohdan Lacina 1912 – 1971 Balada II., 1952

Na rubu papírový štítek Domu umění města Brna, 24. 6. – 3. 8. 1997

Přiložen posudek PhDr. Rey Michalové Ph.D.

Předností solitérů je kromě toho, že umělecky předběhli mnohé ze svých současníků, jejich vědomí tvůrčí a morální odpovědnosti. Solitéři představují obvykle jakýsi „uzlový bod“: Lacinova osobnost působila doslova magnetickým účinkem, který byl nejzjevnější v brněnské metropoli – městě, jež se mu stalo druhým domovem. „Přitažlivost malířova tvůrčího zjevu zde pozitivně zapůsobila navozením ovzduší umělecké náročnosti, ale také (…) zanechala stopy v díle nejednoho z výtvarníků….“, zhodnotil historik umění Jiří Hlušička, který se prací Bohdana Laciny dlouhodobě zabýval a který až do konce života předložené malířovo dílo „Balada II“ vlastnil. 

Bohdan Lacina, významný český malíř, grafik, ilustrátor, sochař a pedagog, se narodil roku 1912 v Německém (dnešním Sněžném) u Nového Města na Moravě. Po absolvování reálky v Novém Městě na Moravě vstoupil roku 1931 na České vysoké učení technické v Brně, ale za rok přestoupil na Vysokou školu architektury v Praze, kde studoval u profesorů Cyrila Boudy, Oldřicha Blažíčka a Josefa Sejpky. Studia ukončil v roce 1937. 

V roce 1938 byl jmenován prozatímním profesorem kreslení na reálném gymnáziu v Jevíčku na Moravě, v roce 1941 učil na reálném gymnáziu v Boskovicích. V roce 1945 se trvale usadil v Brně. V letech 1946–1958 pracoval ve Výzkumném ústavu pedagogickém a působil na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. V roce 1959 byl jmenován vedoucím katedry výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. V roce 1962 nastoupil jako odborný asistent na katedru dějin umění a výtvarné výchovy na Filosofické fakultě téže univerzity. V roce 1967 byl jmenován mimořádným profesorem na této katedře. 

Mezi výtvarné umělce vstoupil Bohdan Lacina jako člen Levé fronty, seskupení levicově orientovaných intelektuálů, které nahradilo Svaz moderní kultury Devětsil. Velký význam pro jeho uměleckou tvorbu mělo seznámení se s Karlem Teigem v roce 1934. Obdiv k surrealismu již za studentských let se stal základem Lacinova přátelství s Václavem Zykmundem, se kterým v té době vytvořil nerozlučnou dvojici. Za jejich krátkého společného pobytu v Rakovníku se zrodila knižní edice nazvaná Ra (1936). Lacina byl jejím členem od samých počátků až do jejího zániku v roce 1948, kdy byla její činnost z politických důvodů zakázána. Koncem třicátých let opustil dalíovský surrealismus a přešel k expresionistickému stylu, aby záhy nalezl vlastní osobitý výraz využívající maximum metaforického bohatství poezie. 

Byla to první předzvěst později vzniklé stejnojmenné skupiny, která oficiálně vystoupila na veřejnost programovým sborníkem „A zatím co válka“ (1946) a sérií výstav roku 1947. 

Posuzovaný obraz „Balada II“ je nezpochybnitelně originálním, sběratelsky cenným, motivicky nosným, jímavě metaforicky koncipovaným dílem Bohdana Laciny, umělce, jehož tvorba, navzdory příslušnosti k válečné skupině Ra, zaujímá v kontextu českého výtvarného umění druhé poloviny dvacátého století postavení do značné míry solitérní. 

Krajina Bohdana Laciny symbolizuje kosmos, v němž se vše rodí a zaniká a kde dochází k tajuplnému střetání živlů. Některé obrazy jsou podobenstvím osamělosti a závislosti člověka na přírodě. Lacinova malba se měnila ve zvláštní vize, až kaleidoskopicky orchestrované, využívající též poznatků exaktních věd. Jestliže některá plátna jsou kompozičně uzavřená, jiná, s propracovaným „jádrem“, vyznívají do rovinného prostoru či tvoří řady „bez začátku a bez konce“. 

Posuzovaný obraz „Balada II“ je Lacinovým významným dílem, které vzniká v době politického a kulturního temna počátku padesátých let. Škála emocionálně silných obsahů, kterou zde můžeme rozkrýt, si natolik žádala o ztvárnění, že malíř toto dílo vytvořil v době, kdy jinak na deset let odložil malířský štětec. 

První asociací, která je také jedním z klíčů pochopení niterných zdrojů Lacinovy tvorby, je umělcův vztah k rodné Vysočině. Autor zde v dolním plánu obrazu ztvárnil – jakoby prizmatem prožitků z dětství viděnou – venkovskou chalupu s holým stromem, jímavě tlumočící prostotu i malebnost horáckého kraje. 

Ústředním prvkem obrazu učinil Lacina neotřelý motiv souboje dvou opeřenců nad střechami na modro-šedém nebi. Dle slov Dr. Jana Tomeše je to „námět, který má v díle Lacinově mimořádný význam“ a který v roce 1947 dal vzniknout první variantě obrazu. 

Jestliže prvním východiskem Lacinova ztvárnění námětu byla nesporně reálná vzpomínka uzřené situace v milovaném rodném kraji, v dusné atmosféře komunistické diktatury se ústřední prvek animálního střetu stal malíři výmluvnou metaforou lidského osudu i analogií tehdejší kulturně-politické situace.