18 Tomáš Císařovský * 1962 Jan, Jiří, Erika a děti, 1994

Těžištěm Císařovského práce je od počátku jeho tvorby figurální malba, portrét, v pozdější době se věnuje i krajinomalbě. Odkaz tradičních žánrů dokáže rozvíjet překvapivou ikonografií a účelným formálním zpracováním, kdy jedno zcela logicky a přesvědčivě podporuje druhé. Tvoří v obrazových cyklech, pro něž se stala typickou inspirace podstatnými otázkami české historie, zkoumání křehkosti mezilidských vztahů a reflexe smyslu lidské existence.; Martin Dostál velmi trefně v reprezentativní umělcově monografii z roku 2019 (vyd. Kant, Praha) napsal: „Císařovského obrazy, akvarely, kresby jsou jako ozvěny. Nebo jako Ozvěny. Rezonují s naší pamětí, s naší citlivostí, s naším studem, s našimi předsevzetími, s našimi selháními i selháníčky, s našimi pocity, s našimi vzdory, s naším schováním i s naším objevováním sama sebe. Jsou srozumitelné, čitelné a barevné a přitom nejsou jen tak k rychlému zkouknutí. Jsou to přísavky k vrstvám nevědomých i méně vědomých vrstev, které s sebou každý vláčí, které nás drží při zemi, jsou jako segmenty naší přitažlivosti. Působí hutně, namalovány olejem (…), a brání tak svou formou i obsahem našemu řídnutí v obklopení doby, která je současná a současně se rozpadá svou ne-zachytitelnou (ne)zřetelností.“; Tomáš Císařovský se narodil roku 1962 v Praze v kulturní rodině historičky a malujícího kunsthistorika a od dětství si nedovedl představit nic jiného, než že se stane malířem. Také byl již na základní škole považován za mimořádně výtvarně nadaného. První nepřijetí na uměleckou školu dle jeho slov souviselo s tím, že jeho otec krátce předtím podepsal Chartu 77. Po druhém pokusu se už na Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor řezbářství, dostal. ; Při přijímacích zkouškách na Akademii výtvarných umění sehrál velkou roli profesor Jan Smetana, který prosadil, že takový talent musí být přijat. Na AVU poté studoval v letech 1978–1982 u prof. A. Paderlíka a prof. J. Ptáčka. Tehdejší situaci v ateliéru popsal takto: „Témata jsme si nacházeli sami. Samozřejmě byly základy jako kresba figury, portrétu, akt, volné zátiší, volná kompozice. Do toho se dalo dát strašně moc. Ale v zásadě jsem byl ve schizofrenní situaci. Levou zadní jsem plnil tyto úkoly, abych prolezl, a 90 % času jsem si šetřil na to, abych mohl dělat to, co jsem chtěl. Protože v té době už sílily ozvuky uměleckého proudu, který šel Evropou, říkalo se tomu nová vlna. Na základě toho jsme se sčuchli s kolegy a vytvořili generační jádro, které začalo hledat možnost, jak se mezi sebou konfrontovat a ukazovat svoje práce i jiným lidem, které by mohly zajímat.“