Předložený obraz „Jezdci“ je nezpochybnitelně
autentickým, na trhu s uměním raritním, vitální
potřebu svobody transponujícím dílem Jiřího
Sopka, jednoho z nejžádanějších umělců fenoménu
tzv. Nové figurace a někdejšího profesora
a rektora Akademie výtvarných umění v Praze,
jehož ostře barevná plátna jsou uhrančivá, veselá
i melancholická, skvostná jak klenoty i dráždivá
jak papoušci hýřící pestrobarevným peřím. Jsou
zkrátka nepřehlédnutelná, evokující velice
naléhavé významy a pocity, obecně lidské i zcela
aktuální.
Člen Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, který
se zařadil na piedestal klasiků české výtvarné scény
druhé poloviny dvacátého století, se na profilu české
výtvarné scény podílí již bezmála šest desetiletí.
Jiří Sopko poprvé vystavoval roku 1967 ve
Špálově galerii na výstavě „Nová jména“, jež
uvedla na scénu současně jména jako Z. Sion,
J. Hilmar, R. Němec, T. Rajlich, O. Kulhánek,
M. Ševčík a další. Tehdy si autor hned získal
respekt, aby se jeho výtvarný projev rychle ustálil
v nesmírně osobité poloze svědka a komentátora
groteskní lidské komedie. U Jiřího Sopka má
slovo malíř „čistotu základního pojmu“, jak trefně
napsala Dr. Eva Petrová u výše uvedené výstavní
příležitosti. Jiří Sopko celou svou výtvarnou
kariérou ukázal, co vše (stále ještě) dokáže
barva, štětec a plátno v podání výrazné, v sobě
zakotvené umělecké osobnosti.
Jiří Sopko se narodil roku 1942 do rodiny právníka
a učitelky v obci Dubová na Podkarpatské Rusi,
odkud se rodina krátce poté odstěhovala do
Dunajské Stredy, kde žila až do chlapcových
jedenácti let. S atmosférou oblasti Žitného
ostrova souvisí také autorovy první autentické
vizuální pocity. Kult tepla, slunce a vody se později
stal trvalou inspirací jeho tvorby.
Příkrým kontrastem k tomuto prostředí bylo
Kladno, kam se rodina přesunula poté, když
jeho otec přišel, jako jeden z mnoha právníků
první republiky, o právnickou licenci a byl poslán
na práci v ocelářských hutích. Temné prostředí
průmyslového města jen posílilo malířovu pozdější
touhu po barvě, která se stane jeho „tvůrčí
potřebou“.
Následují léta studií - nejprve na Střední výtvarné
škole v Praze. Krátkou epizodou bylo studium na
keramické škole v Bechyni. Následně je Sopko
přijat na Akademii výtvarných umění v Praze,
nejprve do ateliéru Jiřího Horníka, po jehož
smrti přechází k Vlastimilu Radovi a nakonec
zakotví u Antonína Pelce, jehož tolerance
umožnila dozrání jeho přirozeného talentu.
Byl to ostatně Antonín Pelc, kdo svému žákovi
zapůjčil monografii belgického symbolisty Jamese
Ensora, která rozhodla o dalším vývoji mladého
umělce. Ensor Sopka uhranul jak svým groteskním
způsobem vyjádření, tak veselým, absurdním
kolorismem.
Jiří Sopko patří ke generaci umělců, kteří na
výtvarnou scénu vstoupili v době počínající
normalizace. Kulturní uvolnění šedesátých let zažil
jako student a bezprostředně po srpnové okupaci
ještě strávil několik měsíců na stipendijních pobytech
na Kypru a ve Francii. První samostatnou výstavu
měl v pražské Nové síni v létě 1970. Pak ale přišly
zákazy, odchod z místa asistenta na Akademii
a nemožnost vystavovat. Prostředkem obživy se
mu tak stalo restaurování památek. I když se vlastní
tvorbě mohl tehdy věnovat prakticky jen o víkendech,
o jeho obrazy byl dál zájem, jak mezi sběrateli, tak
i odbornou veřejností. Více příležitostí vystavovat
dostal až v druhé polovině osmdesátých let.
Předložený obraz „Červení jezdci“ je reprezentativní
a krásnou ukázkou umělcova tvůrčího přístupu
v devadesátých letech, kdy malíř, ocitající se na
druhém vrcholu svých tvůrčích a životních sil (v roce
1991 mu bylo čtyřicet devět let), zůstává věrný
sám sobě: stále pojímá malbu jako formu osobní
existenciální výpovědi, v jeho koncepci obrazové
plochy stále dominuje barva jako hlavní vyjadřovací
prostředek a stylizovaná figura jako hlavní nositel
významů.
Toto plátno, držené v mimořádně opticky úderné
dominantní červeni, doplněné jen dalšími čtyřmi
tóny, prezentuje vývojově důležitý motiv jezdců,
který posouvá autorovo zaměření k nadosobním
a nadčasovým významům. Námět jezdce na koni,
tradičně symbolizující sílu, rychlost, důstojnost
a svobodu, ale taktéž vnitřní sílu či touhu, je zde
typicky sopkovsky groteskně vypointován až humorně
širokým posedem. Autor nám zde předkládá své
„ecce homo“, podprahově vázané na vlastní jezdecké
zážitky v dětství, vypovídající o lidské cestě životem
i o pudovém spění za volností a svobodou.
