34 Stanislav Diviš * 1953 Sedmé vyobrazení

Tvorbu Stanislava Diviše, která již na prvních výstavách uhranula odbornou veřejnost i diváky „čistou a barevně jasnou mluvou“, charakterizují cyklické obrazové řady. Autor většinou pracuje souběžně na několika tématech, a nebývá výjimkou, že se jednotlivé cykly téměř komplementárně doplňují formálně i významově. Vedle barevně strohých abstraktních či abstrahujících pláten tak vznikají i komplikovanější, až ornamentálně strukturované obrazy s plošně traktovanými realistickými prvky.

Stanislav Diviš sám pojmenoval svoji metodu na sklonku 80. let 20. stol s nespornou dávkou ironie „vědeckým realismem“. Jak dobře zhodnotil kurátor Martin Dostál, pravdivost „vědeckého realismu“ je v Divišově podání malířsky přesvědčivá, koloristicky bravurní a inovačně nápaditá.

Stanislav Diviš se narodil roku 1953 v Kutné Hoře a k výtvarnému umění se dostal jistou oklikou přes řadu dělnických zaměstnání. Roku 1982 byl konečně přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze na obor restaurování. V letech 1984–1987 uspořádal společně s Jiřím Davidem šest poloilegálních Konfrontací, které byly pro tehdejší studenty jedinou možností, kde mohli zcela svobodně vystavit svá díla. V roce 1985 byl pod záminkou přestupu na VŠUP donucen ukončit své studium a od roku 1987 již pravidelně vystavoval na zásadních domácích i zahraničních výstavách současného umění. Toho roku také vzniká skupina Tvrdohlaví, jejímž zakládajícím členem Stanislav Diviš byl. V letech 1996–1997 působil jako asistent v ateliéru vizuální komunikace Jiřího Davida na AVU, v letech 2002–2010 pak vedl vlastní ateliér malby na VŠUP.

Jiří Přibáň v knize „Obrazy české postmoderny“ (2011) dílo Stanislava Diviše charakterizoval jako zcela svébytnou kombinaci estetické volnosti, abstrakce a skeptického realismu, který rezignoval na možnost zachytit bezprostřední svět a život v jeho neredukované autenticitě. Je v něm obsažena zkušenost, že naše realita je vždy závislá na nějakém projevu, ať se jedná o projev výtvarný, mytologický, vědecký, řemeslný nebo tělocvičný.

Zde nabízený obraz Sedmé vyobrazení představuje uměleckohistoricky cennou Divišovu práci, jež přísluší k cyklu „Vyobrazení“, v němž autor pracoval s obrazovou redukcí originální historické předlohy. Tou byly středověké a raně novověké ilustrační rytiny interiérů alchymistických a dobových vědeckých dílen.

Máme před sebou nesmírně sugestivní, velkoformátovou geometrickou abstraktní malbu, v níž s předcházejícím vysvětlením můžeme na obrazové ploše „vyčíst“ fragmentární zbytky vybavení někdejší historické „laboratoře“. Umělcovou výtvarnou redukcí se však z dobového interiéru s nezbytným vědeckým vybavením stalo spíše jen jisté architektonické vymezení, jež se již nutně nemusí vztahovat k původnímu dějinnému kontextu. Tím autor významově akcentoval jeden z podstatných podtónů své tvorby: zachycení pomíjivosti v historii poztrácených znalostí.

Lidská „neschopnost“ vysvětlení minulého, které máme k dispozici v podobě vizuálních „reliktů“, inspirovala Stanislava Diviše tak nejen k předložené práci a celému cyklu „Vyobrazení“, ale taktéž k dalším souborům „Mytologií“, „Katedrál“, „Zbytků“, „Hub“ i „Spartakiád“" Předložené dílo Sedmé vyobrazení je autentickou, sběratelsky exkluzivní a na trhu s uměním raritní prací Stanislava Diviše, jedné z nejzásadnějších postav české malby 80. let 20. stol, umělce, který jako zakládají člen skupiny Tvrdohlaví a klíčový organizátor nezávislých výstav, tzv. „Konfrontací“, zásadně ovlivnil nástup postmoderny v českém kulturním prostředí. Svou aktivitou propojil tehdejší neoficiální scénu a prosadil svobodnou tvorbu bez ohledu na politická omezení doby. Svobodu ostatně považuje Diviš za největší výsadu své profese. „Žiju naprosto luxusní život. Nemusím se zadat s nikým, s kým nechci,“ říká sám po letech s tím, že se mu podařilo žít svůj sen.