21 Vincenc Makovský 1900 – 1966 Zápasníci, 1924

Vincenc Makovský přijel do Paříže na podzim roku 1926. Ohlásil se – jak mu to povinnosti stipendisty ukládaly – u pověřeného profesorapražské Akademie výtvarných umění Františka Kupky v Rue Lamaître v Puteaux, kde také později navštěvoval jeho přednášky na téma Duch Francie ve výtvarném umění, literatuře a hudbě. Zapsal se jako žák sochaře Antoina Bourdella (1861–1929) a opatřil si skromný ateliér ve dvoře domu v Route d‘Orléans v Mont Rouge, v sousedství sochařských dílen Hany Wichterlové a Mary Durasové. Paříž si českého sochaře získala natolik, že zde po ukončení jednoročního stipendia svůj pobyt prodlužoval až do roku 1930, a to navzdory existenčním potížím, které jej provázely. Málo mu bylo platné úsilí, jež vynaložil na získání zakázek na pamětní desky; postupně se zhatily i další plány, od jejichž splnění si sliboval zlepšení životní situace. Třel bídu s nouzí. Ostatně stejně jako mnozí z přátel, s nimiž se tu stýkal. Patřili mezi ně sochaři Hana Wichterlová, Josef Wagner, malíři Jan Bauch, František Foltýn, Bedřich Piskač, Josef Šíma, Richard Wiesner. Malíř Alén Diviš se staral o Makovského ateliér v prázdninových měsících, kdy sochař pobýval u rodičů. Zpravují o tom dopisy, které Diviš zasílal z Paříže do Nového Města na Moravě s veskrze věcnými sděleními, končícími však zpravidla poeticky, slovy moravské lidové písně: Ligotala sa hvězdička... Snad to lze považovat za připomínku rozjařených i nostalgických sešlostí českých umělců, které do Paříže zavála společná touha po poznání. Když se Makovský ocitl v Paříži, šokující účinek skandálních vystoupení dadaistů již dávno odezněl, jeho ozvěna však rezonovala s poetikou surrealismu, jenž se hlásil o právo na existenci manifestem z roku 1924, jakož i prvními díly. Ta zprvu – alespoň se tak zdálo – nechával sochař bez povšimnutí. Zato jej přitahovala tvorba kubistická, jejíž výsledky tehdy ovládaly výstavní síně avantgardních pařížských galerií. Konečně mohl z autopsie poznat nejen malířské, ale i sochařské práce Pabla Picassa, zhlédnout plastiky Henriho Laurense, Alexandra Archipenka a Ossipa Zadkina. Měl též příležitost setkat se s kreacemi Antoina Pevsnera a zvláště jeho bratra Nauma Gaba, u něhož mohl hledat odpověď na otázky vztahující se ke konstrukci moderního sochařského díla, popřípadě na jeho spřízněnost s principy architektonickými. Značný čas nepochybně prodléval před skulpturami a bronzy Constantina Brăncuşiho, jenž kubistickou estetiku – ostatně už tehdy směřující za zenit svého vývojového dosahu – překonal zcela osobitou vizí, díky níž současnému sochařství znovuobjevil elementární plastickou formu jako zdroj magické účinnosti.

O zážitcích a dojmech, jež mladý výtvarník zakoušel tváří v tvář dílům protagonistú pařížské školy, se nijak nešířil; alespoň v jeho korespondenci o této poučné lekci nenalezneme téměř ani slovo. Zato ji reflektují jeho plastiky, a to ani ne tak ve smyslu přejímání parciálních poznatků, jako především zjevnou oproštěností od jakýchkoliv naučených manýr a osvědčených postupů. Paříž Makovskému dodala odvahu osvobodit se od nich a stimulovala jeho hledání.

Hlušička J., Malina J., Šebek J., Vincent Makovský. Brno: CERM, NAUMA, VUTIUM, 2002, s. 27.