20 František Janoušek 1890 – 1943 Bez názvu (Krajina s dudákem), 1935

Předložené dílo „Bez názvu (Krajina s dudákem)“ je autentickým, kresebně excelentním, surreálně přeludným dílem Františka Janouška, autora, jehož výtvarný biomorfismus představuje nesmírně originální polohu v evropském imaginativním umění, v němž mu přísluší neoddiskutovatelné místo. Rokem svého narození náležel František Janoušek ke generaci Osmy a Skupiny výtvarných umělců, ale na kulturní scéně se prosadil až od poloviny třicátých let. Bylo to dáno tím, že se nejprve věnoval profesi učitele, aby následně v první světové válce narukoval, a teprve po jejím skončení studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Když vstoupil do SVU Mánes a začal vystavovat, bylo mu čtyřiatřicet let. To způsobilo, že uprostřed tehdejšího mladého Mánesa měl roli solitéra, přestože jeho umělecký vývoj s ním probíhal paralelně. Svůj nejvlastnější výraz našel v umění, v němž se skutečnost mění v přelud a přelud ve skutečnost – v surrealismu. Rodák z Jesenného v Podkrkonoší absolvoval Akademii po tříletém studiu u profesora Vojtěcha Hynaise. Nejprve tvořil figurální kompozice a zátiší v duchu neoklasicismu. Po cestě do Paříže (1927) se jeho malířský výraz uvolňuje, získává bezprostřednější charakter. Zásadní tvůrčí předěl přináší měsíční pobyt v Itálii v roce 1929. Jak napsal Jindřich Chalupecký: „Je těžko říci, co se tam tehdy [v Itálii] s Janouškem stalo. Nebylo to nic, co by se dalo zapsat. Nezáleželo na pouti, ale na poutníkovi. V jasu a samotě časného italského podzimu naplnil se jeho čas. Vracel se jiný, než který odejel.“ Ve svých dílech začíná rozvíjet odvážné tvarosloví pozdního kubismu, téměř fauvistického barevného ladění a zcela originální fantastiky. Pozdně kubistický systém dynamické linie totiž Janoušek nepokládal ani tak za návod k formálnímu řešení obrazové kompozice, jako spíše výtvarný prostředek schopný uvolnit intuitivní a imaginativní vrstvy tvořivosti. Dostal se tak jeho prostřednictvím k oněm „nejpodivnějším podivnostem“, jež ho před dvěma roky zneklidnily v Paříži. V jeho obrazech se zrodil nový svět amébovitých embryonálních krajin, viděný v jemných harmoniích pastelových tónů, zabydlený primárními bytostmi sestrojenými z jakýchsi „měchů“ a vlásečnic.

Již na počátku třicátých let se manifestovala jeho orientace na surrealismus, a proto byl také vyzván k účasti na význačné výstavě Poesie 32, uspořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes (1932), na níž byli zastoupeni i přední zahraniční umělci (H. Arp, S. Dalí, G. Chirico, J. Miró, Y. Tanguy ad.). Protože však nepatřil k okruhu autorů kolem teoretika Karla Teigeho, nebyl při zakládání Skupiny surrealistů v ČSR jejími organizátory osloven. Jeho osobitá verze surrealismu, rozvíjená na individuální bázi, byla blízká především umělcům tehdejší nejmladší generace. Navázal na ni např. Mikuláš Medek, ale fascinovala i autory sdružené později ve Skupině 42. Víme, že konkrétně František Hudeček dokonce od Janouška minimálně jeden obraz vlastnil. Kolem roku 1935, v době sílící hrozby fašistického nebezpečí, bylo dosavadní autorovo harmonické univerzum vystřídáno temnými vizemi zániku a rozkladu. Jeho plátna se naplnila náznaky probíhajících metamorfóz, jež představují ničivé síly chaosu. Jsou to fascinující podobenství světa, který ovládly destruktivní instinkty.

Předložené dílo „Bez názvu“ uvádí diváka mimořádně výmluvně do počátku Janouškova „dramatického období“ (1935–1936), kdy rozvinul svůj expresivní surrealismus, který mu umožnil svobodně zachycovat představy o rozkolu a rozpolcenosti Evropy, na kterou začaly doléhat těžké stíny. Mezi květnem roku 1935 a dubnem 1936 se Janoušek rozhodl podávat svému umělecké sdělení především formou nezvykle rozměrných kreseb majících platnost obrazů. V uvedeném časovém období jich v jakési „tvůrčí horečce“ vytvořil víc jak šest desítek (tento počet se dochoval v autorově pozůstalosti). Vyznačují se doslova klasicistickou přesností, jsou jako by „rýsované“, kreslené dlouhými, pregnantními tahy a v hlubším psychoanalytickém rozboru se navracejí až k umělcovým dětským vzpomínkám.

Posuzované dílo „Bez názvu“ je jednou z těchto výtvarně i motivicky fascinujících prací, v nichž Janoušek dokázal neuvěřitelným způsobem proniknout do techniky tužkové a pastelkové kresby, která tím získává naprosto nadčasový charakter.

V posuzovaném díle „Bez názvu“ máme před sebou mistrnou ukázku Janouškovy ojedinělé alegorizace, jejíž mnohoznačnost je dnes sotva dešifrovatelná, vždy však vycházela z konkrétního zážitku. Bytost opírající se o hůl, připomínající poutnickou postavu, v jejímž středu dominuje motiv jakýchsi zárodků, zdá se táhnout za sebou bytost druhou, jež je k ní připoutána – tento motiv jakéhosi nedobrovolného spojení neklamně hovoří o klimatu napětí a rozpolcenosti, paradoxů a dramatu, které vystřídalo někdejší lyrické univerzum.

PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

historička umění a kurátorka