Zrzavý Jan 1890–1977

Kokota, 1915

Kokota, 1915 olej, plátno, rám, 54,5 x 41 cm, sign. PD Jan Zrzavý 1915, na rubu papírový štítek z výstavy v Umělecké besedě, papírový štítek s popisem díla, razítko majitele JUDr. Josef Slezák, původní rám přiložen. Přiloženy odborné znalecké posudky z roku 2022 PhDr. Karla Srpa, PhDr. Rey Michalové a PhDr. Marie Dohnalové.
Z posudku PhDr. Rei Michalové, PhD. Posuzovaný obraz „Kokota“ je autorsky nezpochybnitelným, sběratelsky exkluzivním, nesmírně výtvarně delikátním, ve svém námětu civilním a přitom hluboce poetickým, geniální výtvarné zkratky využívajícím dílem Jana Zrzavého, jedné z nejvýraznějších postav evropského umění dvacátého století. Jan Zrzavý významně zasáhl do vývoje naší moderní kultury svou autentickou tvůrčí imaginací, v níž propojil českou linií duchovního lyrismu s evropským modernismem. Velmi brzy našel vlastní způsob vyjádření, který jevovou skutečnost zrcadlí nepřímo, v promyšlených znameních a symbolech. Pod hávem zdánlivě věcné formy se odehrává niterné napětí, zjevné i pod klenbou rovnováhy a naplnění, klidu a trvání, odhalující svébytnou transpozici k metafoře a podobenství. Krajinné motivy, postoje a gesta figur, náznaky architektur, tajemné hory a květiny, podoby a vztahy věcí – vše se stává symbolem umělcových myšlenek a zkušeností. Předložený obraz „Kokota“ Jana Zrzavého náleží k autorovým dílům výrazných výtvarných kvalit a mnohočetné publicity, dílům nesporné galerijní hodnoty, jaká se na trhu s uměním vyskytují jen zřídka. Lze ho zařadit po bok prací jako „Dáma s kožešinou“ (1915, NG Praha), „Dáma se závojem“ (1915, NG Praha), „Žena v opeře“ (1915, NG Praha), „Podobizna paní D.“ (1917, soukromá sbírka), „Dáma v lóži“ (1918, NG Praha) či „Plačící žena (Vdova)“ (1918, NG Praha), jež vyúsťují v malířovo 5 členství ve skupině Tvrdošíjní a jež patřila k těm, která nejvíce upoutala nastupující devětsilskou generaci, která si jméno Jana Zrzavého (spolu se jmény Rudolfa Kremličky a Josefa Čapka) „vztyčila na svůj štít“. Všechny uvedené Zrzavého práce spojuje jak fakt, že se jedná o autorova ikonická díla, tak také jejich motivické zacílení na ženu v širší škále její sociální určenosti. Tato nová „zcivilněná poezie“ vyvážila malířovo předchozí emocionálně vypjaté období; byla současně nespornou reakcí na obnaženou lidskost válečných dní. Když Josef Čapek od roku 1913 promýšlel své náměty, byl dle svých slov veden zvláštním zaujetím. Vybíral si ke ztvárnění záměrně „banální“ motivy jako pijáky, žebráky, hudebníky či námořníky: „Úlohou bylo tuto banalitu proniknout co nejhlouběji ze stanoviska malířského a docílit podobný pocit, jako máme někdy nad fotografiemi, nad figurami Cézannovými a Picassovými: že lidé, i když je možné je očichat a ohmatat, jsou trochu jako zjevením“ (J. Čapek). Přesně takový pocit má divák při kontemplaci posuzovaného obrazu Jana Zrzavého „Kokota“. Malíř zde geniální moderní elementární, post-kubistickou formou ztvárnil konkrétní bytost, do níž vtiskl její osud. V letech 1915-1918 ho přitahovaly konkrétní ženy, jež pozoroval zejména v okolí Hradčan a Nového Světa. Pro homosexuálně orientovaného Zrzavého měl svět žen zvláštní půvab. Zatímco v „Dámě se závojem“ (1915, NG Praha) zachytil uzavřenost slečny Jarošové, u níž v Loretánské ulici bydlel, „staré panny, strašně chudé a živořící“ (J. Z.), v „Kokotě“ ztvárnil s neobyčejným výtvarným citem a něhou jmenovitě neuvedenou ženu, jejíž nelehký životní úděl naznačuje jak gesto rukou, vyzývavý výstřih, tak červený lampión (zachycený zpoloviny v pravé části obrazu), avizující veřejný dům. Z formálního hlediska je obraz „Kokota“ vystavěn na dokonalé souhře pregnantně vedených linií, vykreslujících abstrahované, „purizované“ tvary, a neopticky cítěné barvy, jež je nositelem emocionální atmosféry obrazu a zrcadlem umělcova psychického rozpoložení. Neobyčejně sugestivní a pro Zrzavého maximálně typické je přitom obrazové světlo, které barva vyzařuje, a které dodává ztvárněné scéně zmíněný charakter zjevení. Z posudku PhDr. Karla Srpa V dopise z 29. 9. 1915 nabádal Bohumil Kubišta Jana Zrzavého: „Je velice dobře, že se stýkáte s Čapky, můžete jen tím získat.“ Zrzavý měl to štěstí, že během prvé světové války nemusel narukovat. I když byl vystaven existenčním potížím, mohl zůstat v Praze. Obraz Kokoty, náleží k jeho nejvýznamnějším dílům z období prvé světové války, a podstatně dokresluje celý jeho umělecký profil. V prvých válečných letech mohl Zrzavý o svých záměrech korespondovat zprostředkovaně s Bohumilem Kubištou, který sloužil v rakouskouherské armádě v Pule. Kubišta tehdejší Zrzavého obrazy obdivoval. O přátelství s Josefem Čapkem obraz Kokota mnoho vypovídá: Zrzavý se přiklonil k motivům z městského života, dokonce se zabýval lehkými ženami, jež příležitostně znázorňoval i odhalené. Dostal se na obrácenou rovinu své práce, zabývající se krátce, avšak výrazně, smyslností, oproti předcházející vznícené spiritualitě starších obrazů. Obraz Kokoty se nachází na pomezí smyslnosti a spirituality, obě oblasti se v něm prolínaly, Zrzavý pojímal ženu, nacházející se v městském interiéru, vybaveném lampou u stropu, vydávajícím krystalinické světlo, a kulatým stolkem pod ní, jako novodobou madonu, jak nedosažitelný ideál, o němž mohl snít, jejž mohl obdivovat, ale zůstával mu nedostižný. Nesmírně pečlivě namalovaný obraz, v němž se kolem ústřední postavy v hnědém obleku s výraznými vlnami vlasů a modrou linií vystiženým nosem, rozevírá místnost, ohraničená vpravo tenkým sloupem a červeným lampiónem, tak pevně zapadne do své doby, kdy obdobné motivy byly časté v německém expresionismu, avšak zároveň směřuje i do budoucnosti: týká se vnitřního rozpětí celé následující Zrzavého tvorby, přecházející mezi smyslovostí a spiritualitou. Zrzavý zřejmě Kokotu ve své době – alespoň podle dochovaných výstavních katalogů – nezařadil na žádnou výstavu, nicméně znala ji většina autorů, kteří o ni psali z jeho ateliéru (např. Johannes Urzidil). Pro ctitele Jana Zrzavého jde o zásadní objev: konečně si mohou zcelit podobu Zrzavého díla z válečného období a blíže poznat smyslnou stránku jeho výtvarného uvažování. Zrzavý zbavil ženu všeho pomíjivého a přenesl do nadčasové oblasti. Ukázal ji v podobě, vymaněné z daného času a prostoru. ... Jde o dílo mimořádné umělecké hodnoty, o podstatný objev, scelující poznání Zrzavého tvorby. Vystaveno Souborná výstava Jana Zrzavého, Dílo z let 1905–1940, Obecní dům, Praha, březen–duben 1940, kat. č. 51. Zakladatelé moderního českého umění, Dům umění, Brno, 1957, pod názvem Podobizna dámy, Retrospektiva Jan Zrzavý Dílo 1907–1962, 1963, Mánes, 31. 1.–14. 4. 1963, kat. č. 68. Retrospektiva Jan Zrzavý Dílo 1907–1962 (repríza), Dům pánů z Kunštátu v Brně, duben–květen 1963, kat. č. 51. Retrospektiva Jan Zrzavý Dílo 1907–1962 (repríza), Slovenská národní galerie v Bratislavě (od 9. 6. 1963). Publikováno František Dvořák, Jan Zrzavý, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1965, obr. 19. Miroslav Lamač, Jan Zrzavý, Odeon 1980, obr. 59; Miroslav Lamač, Osma a Skupina výtvarných umělců, Odeon, Praha, 1988, obr. 552, str. 486. Provenience Obraz pochází ze soukromé sbírky, byl získán z pozůstalosti významného brněnského sběratele umění JUDr. Josefa Slezáka. JUDr. Josef Slezák (1888–1949) patřil k významným brněnským sběratelům výtvarného umění a k nepřehlédnutelným osobnostem brněnského meziválečného kulturního života. Byl posledním prezidentem Moravské advokátní komory, spoluzakladatelem Odboru přátel umění při Svazu výtvarných umělců v Brně (1933), v jehož vedení se sešly další významné brněnské osobnosti. JUDr. Josef Slezák stál u zrodu Spolku výtvarných umělců moravsko-slezských v Brně (1938). Z posudku PhDr. Marie Dohnalové Ve vývoji českého moderního malířství představuje Jan Zrzavý solitérní osobnost mimořádného dosahu i významu. Od raného mládí byl a nadále zůstal originálním tvůrcem. Poetický vnitřní svět malíře byl ušetřen zvratů a náporů vývojových vln. V roce 1915 se Zrzavý seznámil s bratry Čapkovými a spolu s Josefem Čapkem pak sdílel společný zájem o sociální náměty. I když stylizace děl obou autorů nese někdy podobné rysy, nehovořila bych o přímém zásadním vlivu, ale spíše o názorovém prolínání, které vycházelo z dané doby a ze shodného přístupu k dobové sociální realitě, která odrážela krizi válečných let. Kubismem ovlivněná stylizace vytváří dílo hluboce citové, prostoupené vnitřním smutkem a pasivní odevzdaností, čemuž odpovídá i vyvážená, jemně odstupňovaná barevná škála. Miroslav Lamač ve své monografii (str. 27) uvádí na adresu Kokoty následující: Další sociálně určitelnou postavu představuje Kokota (1915), i když pouze názvem, jemuž v obraze přihrává jen noční prostředí a snad gesto rukou. Znovu oživené kubizující prvky přibližují tento olej až překvapivě Josefu Čapkovi, čí formulace by měla prioritu, není ovšem možno rozhodnouti. Jako daleko výraznější dílo jeví se pastel (Dáma v lóži), překonávající formovou pedanterií Kokoty směrem k nové výraznosti... Dobovou variantou olejomalby Kokota je nedatovaná kresba Dáma v lóži s lorňonem (tuš, papír, 20,1 x 16,4 cm, sign. vpravo dole: Jan Zrzavý), která se nachází ve význačné soukromé sbírce. Za pokračování daného námětu lze považovat barevný pastel Dáma v lóži (původně sbírka MUDr. A. Starého, Praha, dnes NG v Praze 1918) kterou Karel Teige v monografii vydané v Aventinu 1923 datuje rokem 1916 ( ). Námět a kompoziční schéma vykazují shody, stejný je i účes obou žen, ale oproti vážné a poněkud upjaté Kokotě je Dáma v lóži díky výrazné barevnosti, odhalenému poprsí a dalším detailům ve srovnání s Kokotou eroticky vyhraněnějším dílem. Olejomalba Kokota (1915) je obrazem, který se po letech znovu vrací na scénu. Vzhledem k tomu, že původní sbírka poměrně záhy zemřelého JUDr. Josefa Slezáka postupem doby měnila vlastníky, unikla postupem času tato nepochybně zajímavá a kvalitní Zrzavého malba pozornosti. Znovuobjevení v minulosti vystavovaného díla umělecké osobnosti takového významu, jakou je Jan Zrzavý, lze dnes označit za naprosto výjimečnou událost. Navíc když se jedná o obraz nezpochybnitelného autorství, pravosti a s historií původu. Výběr literatury k obrazu Johannes URZIDIL, Jan Zrzavý, Pokus analyse jeho díla. Veraikon VI, 1920, s. 148-160. Johannes URZIDIL - Miloš MINAŘÍK. Život s českými malíři: vzájemná korespondence s Janem Zrzavým: vzpomínky – texty – dokumenty. Horní Planá: Fraktál, 2003, s. 37- 48 a 189 ad. Karel ŠOUREK a kol. UB, Jan Zrzavý, souborná výstava. Obrazy a kresby z let 1905-1940, Obecní dům Praha, 6. - 30. března 1940. Luboš HLAVÁČEK, Marginálie k dílu Jana Zrzavého. Umění: časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky.1963, 11(5), s. 370-391. František DVOŘÁK, Jan Zrzavý, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1965. Eva REITHAROVÁ, Motiv krajiny v české malbě, Umění, Praha 1966, č. 6, s. 569-595. Miroslav LAMAČ, Jan Zrzavý [Obr. monografie]. Praha: Odeon, 1980, s. 27, čb. reprodukce č. s 59, s. 115, soupis s. 218. Miroslav LAMAČ, Osma a Skupina výtvarných umělců 1907-1917, Praha, Odeon, 1988, s. 486, soupis vyobrazení s. 525, čb. reprodukce č. 552. Jan ZRZAVÝ- Jana BRABCOVÁ - Jaromír ZEMINA, Jan Zrzavý: 1890-1977, výstava ke stému výročí narození, Národní galerie v Praze, Valdštejnská jízdárna, 4. XII. 1990 - 3. III. 1991. Praha: Národní galerie, 1990, s. 22. Michal BREGANT - Ivan EXNER - Taťána BILLEROVÁ, Expresionismus a české umění 1905-1927: [Kat. výstavy, Praha 15. prosince 1994– 19. března 1995]. Praha, Národní galerie, 1994, s.125. Karel SRP - Jana BRABCOVÁ, Jan Zrzavý, Praha, Academia, 2003, s. 189.