Sýkora Zdeněk 1920–2011

Ohře u Počedělic, 1969

olej, plátno, 51 × 60,5 cm, oboustranný obraz i rám, LD Sýkora 69, původní rám přiložen
Z posudku PhDr. Magdalény Juříkové Zdeněk Sýkora je zapsán do povědomí znalců a milovníků umění především jako malíř geometrické abstrakce a později průkopník některých počítačových metod v umění. Krajina také stála na počátku jeho fenomenální dráhy jako programová metoda k získání umělecké jistoty /Cézanne/. Sýkora sám však krajinomalbu nikdy nepokládal za nějaký relax či ústupek od progresivních postupů, které právě proponoval. Pro něho představovala vždy a za každých okolností důležitý pramen obnovy lidských i uměleckých sil a naplňovala jeho neustálou potřebu otevřeného a volného prostoru. Jeho vztah ke krajině nebyl romanticky obdivný, má v sobě notnou dávku analytického přístupu, což je příznačné i pro jeho konstruktivisticky, geometricky a konceptuálně zamýšlenou tvorbu. její studium jej vybavilo spolehlivým aparátem pro další experimenty, ani později však od ní nepřestal brát lekce. Přistupuje ke každému z výjevů bez určujícího stylotvorného východiska a nechává krajinu samotnou diktovat výsledné malířské prostředky. Ohře u Počedelic je jedno ze Sýkorových stálých témat, které dlouhodobě s nadšením pozoroval a přímo v plenéru bezprostředně transformoval na plochu plátna. Na konci šedesátých let se malířský charakter jeho krajin mění. Zářivou skladbu pastózních barev z období kolem roku 1960 střídají volně a hladce nanášené, ztichlé lomené barvy, kterými zároveň modeluje tvary. Občas v nich vytryskne sluneční záře v odlesku na hladině, červánky na obzoru či podzimní žluté listy topolů. Plochy jsou barevně sumarizované. Už v nich nerozlišuje mnoho barevné světelné odstíny, jeho pohled viditelně sceluje jednotlivé prvky krajiny/stromy, louky, hladinu řeky/ do úhrnných monumentálních tvarů. I když je malba v podstatě plošně řešená, tahy štětce a stíny a světla výrazně modelují povrchy. V katalogu výstavy věnované výhradně krajinářskému dílu Z. Sýkory, která proběhla v loňském roce v Galerii umění v Karlových Varech, je vyobrazen pandán k tomuto posuzovanému obrazu, který zobrazuje přibližně stejné místo na Ohři, jenomže z náprotivného břehu /viz příloha/, pocházející ze soukromé sbírky. Malířský postup je srovnatelný, liší se pouze světelnou atmosférou. O významu tohoto díla vyznačujícího se barevně sytou atmosférou krajiny před západem slunce svědčí i jeho chystané zařazení do třetího svazku rozsáhlého monografického cyklu autorova díla, které se připravuje do tisku a je věnován výhradně krajinomalbě. V Praze, 5. 5. 2011 Konstruktivně orientovaná, geometrická abstraktní tvorba, kterou Zdeněk Sýkora od počátku šedesátých let v českém prostředí inicioval, včetně průkopnické metody spojené s užitím počítačových programů generujících zadání pro podobu obrazu, měla protiváhu v krajinomalbě, k níž se Sýkora celou svoji tvůrčí dráhu vracel. Byla to právě krajinomalba, malba v plenéru, především v důvěrně známém prostředí Loun, řeky Ohře s motivy luk a lesních zákoutí, která jej v padesátých letech dovedla k abstrahování a vytvoření autonomního uměleckého díla bez vazby na viděnou skutečnost. Racionalizovaná, konstruktivní tvorba neznamenala pro Sýkoru odmítnutí přírody. Návraty ke krajině a spontánnímu malířskému projevu s důrazem na smyslové kvality barvy poskytovaly Sýkorovi prostor pro ověřování a zkoumání vztahu mezi viděným a vytvořeným jako ryze tvůrčím procesem, v němž se vždy znovu definoval poměr barevných ploch, objemů, tvarů a proporcí v obrazovém prostoru.