Slavíček Antonín (1870-1910)

Suché léto (Krajina z Německé Rybné), 1908

olej, karton, rám, 47,5 x 55,5 cm, sign. PD A.S.

(odhadní cena 750 000 – 1 200 000 Kč) Přiložen odborný znalecký posudek PhDr. Michaela Zachaře. Provenience: z významné soukromé sbírky. Z posudku PhDr. Michaela Zachaře: Antonín Slavíček, nejvýznamnější představitel české krajinářské školy za působení profesora Julia Mařáka na pražské Akademii, vynikl jako výtečný krajinář a malíř Prahy. Bývá počítán k impresionistům, avšak toto označení je pro jeho tvůrčí potenciál příliš svazující. Vzdělaný a hloubavý malíř nebyl z těch, kteří by stáli v jakémkoli šiku pod jakoukoli egidou. Jeho obrazy mají samozřejmě svrchovanou technickou úroveň, ale zároveň disponují vícevrstevnatou vypovídací hodnotou odkazující nejednou k předchozím umělcovým dílům. Poetičnost a nezřídka i melancholičnost upomínají na fakt, že umělec náležel generaci symbolistů vzešlé z doby vrcholícího národního obrození, v letech hnutí Omladiny a ustavení moderních výtvarných spolků a periodik. Nezastupitelnou částí Slavíčkova odkazu jsou vedle krajin městské motivy. Zatímco Bechyně a Kutná Hora zůstaly jednotlivou inspirací, stala se Praha v dobách asanace jedním z klíčových umělcových témat. Sečtělý, přemýšlivý a nesmlouvavý umělec se trápil nezměrnou ztrátou mizejících architektonických památek, avšak zároveň se dokázal nebývale koncentrovat a napřímit svůj výtvarný talent k naprosto mimořádnému ztvárnění míst, jimž čas nedopřál setrvat v dosavadní tvářnosti. Autorovy plenéry malované spontánním, ale přehledným rukopisem, nepostrádajícím smysl pro věrohodnost malebného motivu, vznikaly již na samém počátku jeho tvorby, avšak kolem roku 1903 nabyly vrchu a staly se vlastními definitivami, mnohdy účinnějšího výrazu než rozměrná plátna. Malby vytvořené Slavíčkem následně, zvláště v letech 1908 a 1909, jsou již obohaceny francouzskou zkušeností a úsilím redukovat motiv na základní objemy s cílem pracovat hlavně s barvou a světlem. Tato prvotní spontánní malířská forma, letmo spontánně hozená, představuje nejvlastnější jádro Slavíčkova uměleckého typu – v koloritu, rukopise a výrazu především!