Černý Karel 1910–1960

Malagelo, 1945

pastel, karton, rám, sklo, 43 × 59 cm, sign. PD K. Černý Š45
Posuzované dílo „Malagelo“ je autentickou, plně typickou, špičkovou kresebnou prací Karla Černého, nepřehlédnutelného solitéra z generace, jež na výtvarnou scénu nastupovala v druhé polovině třicátých let. Kromě členství ve Spolku výtvarných umělců Mánes se nezapojil do aktivit jiných výtvarných hnutí – postoj „výlučného osamění“ se stal až ontologickou kategorií jeho života a tvorby. Základními charakteristikami Černého malířského díla se staly monumentální zhutnělá forma a výrazná stylizace, tvar uzavřený rytmizovaným obrysem, cit pro barevnou hmotu a silný melancholický až elegický výraz. Paralelní svět neobyčejné výrazové intenzity představují kresby, v nichž autor rozvinul zejména schopnost ojedinělé výrazové tektoniky v robustně stylizovaných formách, svou typickou „urputnost projevu“. Zatímco některé kresby, zejména tužkové a uhlové, mají čistě studijní charakter, jiné, jako posuzovaná práce, provedená ve výtvarně „hutné“ technice pastelu, srovnatelné svým účinem s „plností“ olejomalby, mají platnost definitivních realizací. Karel Černý se narodil roku 1910 v Brně. Od roku 1911 žil v proletářských poměrech v Praze, kam se rodina přestěhovala po úpadku otcovy cukrářské živnosti. Z úcty k matce, která jako jediná měla pochopení pro jeho umělecké směřování a byla mu vždy oporou, si později ke jménu připojil iniciálu „Š“ (Šichová, dívčí jméno matky). Po vyučení mechanikem (1929) navštěvoval při zaměstnání kurz kreslení a malby na večerní dělnické škole, vedený Jaroslavem Kutmanem. V roce 1932 studuje na pražské Ukrajinské akademii, z důvodu nedostatku prostředků však musí odejít. Legendárním se stal způsob jeho přijetí na Akademii výtvarných umění v Praze, kdy údajně roku 1933 postával s deskami v ruce před budovou akademie tak dlouho, dokud si ho nevšiml profesor Jakub Obrovský. Ten ho po následné konzultaci přijal rovnou do druhého ročníku své malířské školy. Karel Černý absolvoval v roce 1938, o dva roky později se stal členem SVU Mánes. V letech 1946–1949 zajížděl každoročně do Francie, zejména do Paříže. V rané době ho upoutala Preislerova melancholicky laděná tvorba. Později ho zaujala zejména expresivnost Edvarda Muncha a produchovnělý kubismus Bohumila Kubišty. Tyto podněty se v jeho dílech spojily s dalšími vlivy jako fauvismus, civilismus i poetismus, aby daly vzniknout autorovu specifickému světu zjitřeného citu, vyplývajícího z jeho fyzického hendikepu. Obrazy zahradních restaurací, barů, milenců, květin i zátiší – stylizovanou formou silných kontur a velkých ploch, zaplněných barvami, které „by se daly krájet“ (autorova slova), vypovídají o smutku lidské samoty. Po setkání s mořem a pařížskou uměleckou kulturou se sice jeho temná plátna projasnila, přesto v nich i nadále zůstala zachycena tesknota muže, pro něhož se malba stala vším, co v životě miloval a pro co žil. Pojetí zátiší má u každé umělecké osobnosti individuální tvarové a obsahové zabarvení. Je zde formulován vztah malíře ke skutečnosti, jeho životní filozofie, řeší se tu problematika obrazové výstavby jako mikrokosmu nové, svébytné výtvarné reality. Téma zátiší je z díla Karla Černého neodmyslitelné. Umožnilo mu vyjádřit nejhlubší podstatu věcí, jejich osamocenost, „opuštěnost“, hmotnou plastičnost a magičnost jejich bytí. Zjitřená citlivost malíře – samotáře vyžadovala alternativu k reálné živosti světa: a tím byl právě snový svět zátiší. Předložené dílo „Malagelo“ je excelentní, formátově monumentální Černého prací, jež se vyznačuje promyšlenou kompozicí, představující uzavřený svébytný celek, s důrazem na geometrizovaný tvar, rustikalizaci výrazu a mimořádně působivou, kontrastní barevnost. Je to cenná práce vystavěná na dobově aktuálním principu věcnosti, pojícím se s bravurním syntetickým viděním. Jednotlivé předměty kompozice jsou výtvarně přetaveny, na základě subjektivního prožitku absolutizovány, elementarizovány. Stávají se z nich svébytné znaky, sjednocené v pregnantní skladbě výrazné architektoniky. Předměty, jež patřily k umělcovu životu a měly pro něj osobní význam – láhev železitého medicinálního vína s názvem Malagelo, jež mladší generace znají z písní Ivana Hlase a jež bylo v dobách socialismu běžně dostupné v lékárnách a drogeriích, sklenice na vysoké noze, elegantní „slimka“ a černá růže – jsou přehledně rozprostřeny na kulatém barovém stolku, opticky naklopeném k divákovi. Autor s nimi „zachází“ doslova jako s živými bytostmi (antropomorfizace zátiší je pro něj velmi typická), každé věci ponechává svůj individuální prostor, aby mohla rozvinout své tajemství. Nesmírně sugestivní barevnost, v níž jako by kontrastovala ještě tíže válečné doby (hnědá, černá) a ozvuk někdejší poetické lehkosti (růžová, zelená, bílá), vtiskuje tomuto dílu zvláštní osudovost. Karel Černý jako by zde ztvárnil mementa svého „niterného smutku“, „svět v kruhu, bez začátku a bez konce“ (J. Drda). Z odborné experktízy PhDr. Rei Michalové, Ph. D.
Přiložena odborná experktíza PhDr. Rei Michalové, Ph. D.