#25025057
V předloženém obraze Jaroslav Král sofistikovaně propojil sošné ženské tělo, ztvárněné v půlaktu po koupeli, opírající se o jakousi zídku, umožňující divákovi shlédnout sluncem ozářené pobřeží a výhled na volné moře s plachetnicí na obzoru. Malířskou dikci ovládá zvýšená míra abstrahování a postkubizující stylizace. Barevná paleta je držena ve velmi noblesních, neoptických odstínech, nanášených v jemných, až transparentních vrstvách, které podtrhují lyrické působení díla. Předložený obraz „Dívka slunící se u moře“ je originálním, velmi půvabným, vrcholně poeticky cítěným dílem Jaroslava Krále, autora, který zdánlivě prostými formálními a tematickými prostředky dosáhl uměleckých kvalit, jež ho zařadily mezi legendy moravské a české výtvarné kultury první poloviny dvacátého století. Jaroslav Král byl tvůrcem neobyčejně ryzího charakteru, jehož morální a lidský profil se promítl do jeho díla. Život Jaroslava Krále ovlivnily určujícím způsobem dvě skutečnosti. Dětství strávené na samotě jihočeského venkova ve vesničce Hodějov, jež v budoucím malíři probudilo vztah k prostým lidem a českému venkovu, a fakt, že i přes ne vždy příznivé finanční poměry v rodině umožnil František Král všem svým pěti potomkům studovat. Jaroslavu Královi se tak studiem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (figurální a ornamentální kreslení) a na Akademii výtvarných umění (ateliér prof. V. Hynaise) otevřela cesta k profesionální malbě. Jeho tvorba se však vyvíjela velmi pozvolna. I když patřil ke generaci Osmy a Skupiny výtvarných umělců, zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se svým dílem chtěl připojit k první linii české moderny. Umělecká odpovědnost ho vedla k uvážlivému přijímání nových výtvarných podnětů, z nichž těžil až ve chvíli, kdy byl plně přesvědčen o jejich výrazové síle a opodstatněnosti.
Jeho první práce, většinou portréty, byly ještě částečně poplatné tradici akademické malby přelomu 19. a 20. století. Teprve za učitelského působení v Mladé Boleslavi ve svých obrazech poprvé laboruje s geometrizací a stereometrizací forem, jakož i s náznakem kubistického prostoru, v němž se jeho příští díla budou odehrávat. Když se následně usazuje natrvalo v moravské metropoli (1916), objeví se jeho obrazy na brněnské scéně jako jeden z největších tvůrčích příslibů. V roce 1919 stojí při zrodu Klubu výtvarných umělců Aleš, o tři roky později spoluzakládá progresivněji zaměřenou Skupinu výtvarných umělců v Brně.
Přijal-li Král ve svém díle vyjadřovací formy kubismu, bylo to proto, že mu především umožnily vystupňovat výrazovou účinnost díla. Celým svým přesvědčením však nejvíce tíhl k akcentaci řádu a harmonie. V českém umění mezi dvěma světovými válkami tak představuje tvorba Jaroslava Krále jednu z nejoriginálnějších a nejzajímavějších poloh modernistického klasicismu. Malíř, který po celý život věřil v lepší společnost a sociální spravedlnost, nakonec na svou víru doplatil životem. Spolupráce s redakcí časopisu Index, s Levou frontou a Klubem pro umění a vědu v Brně nemohla uniknout pozornosti gestapa. V roce 1941 je fašisty zatčen, v březnu 1942 umírá v koncentračním táboře
v Osvětimi. Obraz „Dívka slunící se u moře“ je Královou mistrnou etudou na jedno z jeho nejtypičtějších témat – ženský akt. Není náhodou, že geneze tohoto motivu byla u autora spjata s pobytem u moře: námět aktu vstoupil do jeho díla v plné síle poprvé roku 1925 při cestě do Itálie. Od té doby se jeho novým námětem stala žena – idol, zbavená individuálních rysů, nositelka klasicistní ideje krásy a harmonie.
„Dívka slunící se u moře“ představuje skvostné dílo Králova vrcholného poetismu, ponořeného do atmosféry idylického bezčasí, neopomenutelného svou jemně zasněnou melancholií, autorovu povahovému založení tak vlastní.
PhDr. Rea Michalová, Ph. D.
historička umění a kurátorka
